Gabriela Dymešová - Svět zůstane stejný. My ale nikoli

Jak pandemie covidu-19 ovlivnila vaši práci?
V soukromé praxi máme nyní obrovský tlak. Týdně volá několik lidí, zda máme volné termíny. Jsme všichni zahlcení a také my začínáme vytvářet podpůrné skupiny sobě navzájem více než dříve.

Kolika klientům se denně můžete věnovat?
Mám svoji hranici na pěti až šesti lidech. Podle mě se nedá kvalitně pracovat pět dní v týdnu. Psychoterapie je náročná – 50 minut se intenzivně věnujete klientovi, máte 10 minut pauzu a pak další.

Je normální chodit k psychologovi nebo psychoterapeutovi?
Dříve by to byla ostuda, ale dnes je to normální. Že si z toho dělají lidé legraci, je spíše obranný mechanismus. Je normální jít k psychologovi, ale je fajn, když se mě to netýká, a proto si z toho raději dělám legraci. Co kdybych tam potřeboval jednou jít i já!? Ať je to jakkoli, důležité je vědět: když vám není dobře, klidně přijďte. Psychoterapie jako taková tady není jenom pro nemocné, je to perfektní nástroj pro seberozvoj člověka, který se například cítí v životě nedostatečně doceněný, nespokojený,
má problémy v manželství, nemůže se seznámit. V tu chvíli nejde o psychické onemocnění, ale o téma, na kterém je potřeba pracovat, porozumět mu v kontextu vlastního života, zjistit jeho příčiny a najít často odvahu k jeho řešení.

Jak dlouho k vám klienti docházejí?
Mám klienty, kteří chodí do terapie třeba několik let. A pak jsou lidé, kteří přijdou na deset sezení a stačí to. Záleží na tématu a jeho hloubce.

Jak dlouho se čeká na termín?
U psychoterapeutů v běžné praxi se vždy do dvou tří týdnů termín našel. Nyní se tento interval prodloužil, přijímám lidi až po měsíci. Covid nám ale přinesl do naší praxe nově online sezení.

Online sezení, to je novinka…
Dříve jsem si neuměla představit, že bych terapeuticky pracovala online. Kontakt s klientem tváří v tvář je úplně něco jiného. Online sezení se stalo dobrou náhradou, když nám zavřeli praxe, otevřené zůstaly jen praxe klinických psychoterapeutů ve zdravotnictví. Naši klienti, kteří byli již v péči, by bez ní zůstali. Řada z nás na online přešla. Nicméně jela jsem nedávno s taxikářem, který mi prozradil, že je psychoterapeut, ale zavřel ordinaci, protože online pracovat nebude. Od začátku května už jsme naštěstí otevření.

Takže jste zase přešla na terapii tváří v tvář…
Když jde o klienta, se kterým už jsem předtím pracovala osobně, je online v pohodě, může šetřit čas a mohu pracovat i s lidmi z jiného města. Pro sezení s novým klientem je ale složitější vzájemné vylaďování. Nejzásadnější pro úspěch terapie je vztah mezi psychoterapeutem a klientem, na něm vzniká důvěra. To se mi pocitově buduje online hůře. K emocím se dostáváme složitěji.

S čím se lidé v této době potýkají nejčastěji?
Škála symptomů nebo problémů je obrovská. Stoupá nárazové pití alkoholu ve větším množství. Potom všechny poruchy vyvolané stresem, stoupají depresivní rozlady nebo deprese, úzkosti, domácí násilí, konflikty v rodinách, partnerské a vztahové problémy a úplně samostatnou kapitolou jsou děti. Myslím, že jsme jako společnost v rámci možností skvěle opečovali seniory, kteří mají přístup k vakcíně, měli prostor chodit do obchodů v jiný čas než ostatní lidé, dostali dobré informace o tom, jak se o sebe postarat. Vím, že to pro ně bylo složité z hlediska sociální izolace, ale v rámci všech možností, které jsme měli, jsme jako společnost pro seniory udělali, co jsme mohli.

Jaký očekáváte vývoj?
Dvě velké skupiny nyní začínají mít velké problémy – děti a lidé ve středním věku, kteří se dostali do mlýnského kola v péči o děti doma, o svoje seniory, a ještě k tomu jsou v produktivním věku, takže drželi ekonomiku. Ti nyní začínají do našich ordinací chodit a vykazují jemné příznaky posttraumatické stresové poruchy, vyhoření a tak dále. Projevuje se to silnou vzrušivostí nebo naopak apatií, neproduktivitou v práci, únavou, přicházejí poruchy spánku, nadužívání alkoholu, pocit, že se nikde nedokážu dobít. Už se nic neděje, mohli bychom fungovat normálně, ale ono to nejde. Téhle generaci se nedaří naskočit zpět do životního rytmu. Rytmus mají narušený stejně jako děti.

Jak jsou na tom děti?
I když se třeba rodiče snažili doma zachovat nějaký běžný denní režim, děti se rozvolnily a jakoby „rozkydly“ v domácnostech, špatně se jim vrací do normálu.

Dospělí už se těší na „normální“ život…
Těšíme se do práce a právě na ten rytmus – ráno vstát, namalovat se, před odchodem si vyčistit boty, to je spousta úkonů, které se nám vrátí do života. A také se těšíme na běžný lidský kontakt třeba v kuchyňkách u kafe. Někteří lidé dříve na práci nadávali, ale nyní do ní budou rádi docházet. Také nám vstoupily do života nové návyky, o které nechceme přijít. Je potřeba si všímat, co nám covid dal, co si chceme zachovat a zároveň co budeme do svého života rádi vracet s tím, že je to fajn, i když nás to dříve otravovalo. Dříve mě otravovalo dělat dětem snídani, ale teď je můžu vypustit do školy a mám na šest hodin klid na práci. Pandemie bude dobrá pro ty, kteří si z toho to dobré dokážou vzít. Je to výzva pro každého z nás, jestli to překlopíme do něčeho pozitivního, nebo ne. Pokud nic pozitivního nenajdeme, je možná čas na psychoterapii…

Říká se, že už nic nebude jako dřív. Je to pravda?
Svět bude jako dřív, my ale nikoli. Máme novou zkušenost a můžeme se na to dívat dvěma úhly pohledu: prožili jsme něco strašného, všechny nás to změnilo a prošli jsme velkým stresem, nebo jsme dostali jedinečnou příležitost naučit se o sebe pečovat. Zjistit, kdo je moje rodina, jaké máme vztahy, co musíme udělat pro to, abychom spolu vydrželi. Covid nám ukázal, kde jsou ty pravé hodnoty v našem životě. Že jsme všichni spolu zavření v 60 metrech čtverečních, je sice příšerné, a s pubescenty je to otřesné, ale na druhou stranu jsme to museli zvládnout. A to, že něco musíme, nás naučilo hledat nová řešení. Zvýšili jsme si psychickou odolnost.

Takže bychom měli v pandemii hledat příležitost?
Naučili jsme se být ohleduplní k seniorům ne proto, že nám to někdo přikázal, ale protože většina z nás rodiče má, nebo jsme je měli a chtěli jsme je ochránit. Všichni začali šít roušky, nosili jsme zdravotníkům koláče, přišli jsme na to, že si můžeme navzájem pomáhat, i když je nám špatně. Řada z nás v sobě mohla objevit obrovský růstový potenciál. A to je způsob, jak se s velkým stresem vyrovnávat, překlopit tu zkušenost do něčeho pozitivního. Říká se tomu posttraumatický růst a může se projevit třeba pomocí jinému nebo zjištěním, že moje práce mi nedává smysl a že smysluplnější bylo, když jsem začal pomáhat sousedovi. Tak tu práci změním. Co s novou zkušeností provedeme, je vlastně důležité nejen pro nás, ale pro celou společnost. Je to velká příležitost pro celé lidstvo, aby k sobě byli lidé laskavější, ohleduplnější a solidárnější.

Gabriela Dymešová
Vystudovala jednooborovou psychologii a speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě UK. Má dlouhodobý komplexní psychoterapeutický výcvik v systému hlubinné psychoterapie a řadu dalších kurzů. Psychoterapii se věnuje už 14 let. Spoluzaložila Rafael Institut, který se zabývá transgeneračním přenosem psychického traumatu z holokaustu. Je členkou České asociace pro psychoterapii, která podporuje psychoterapeuty v různých rezortech, například ve školství, v sociální oblasti, ale samozřejmě i ve zdravotnictví. Najdete ji také v redakční radě časopisu Psychologie dnes a zároveň pracuje už 18 let ve firmě Kantar CZ, kde pomáhá velkým českým a světovým značkám, aby byly úspěšné.Má dvě děti. Její tatínek pracoval celý život v Pražské teplárenské.

GÁBINA VZPOMÍNÁ NA SVÉHO TATÍNKA JIŘÍHO ŽÁČKA
Tatínek byl v Pražské teplárenské na praxi už v patnácti letech, někdy kolem roku 1961, protože se
původně vyučil zámečníkem. Pak tam hned po učňáku nastoupil, při zaměstnání vystudoval průmyslovku a večerně gymnázium. Co si pamatuji, tatínek (narozen 1946) vždy pracoval hodně, dnes by ho okolí vnímalo jako workoholika. V Pražské teplárenské byl až do důchodu. Jeho zaměstnání mám spojené s mnoha vzpomínkami. Když ještě neměl služební auto, jezdívali jsme občas v zimě večer na Prosek autobusem značky Ikarus, který se hrabal myší rychlostí, abychom se podívali do výměníkové stanice, jestli je všechno v pořádku a lidé mají teplo. To je pro mě Pražská teplárenská. On těch výměníků měl na starosti víc, a když se dělala nějaká revize, také jsme se tam zastavovali i o víkendech, aby tatínek zkontroloval, jestli všichni všechno udělali pořádně. Také jsme jako děti jezdily na letní pionýrský tábor Takonín u Divišova. Táta tam občas brigádničil. Hlavní vedoucí se myslím jmenoval pan Satrapa, miloval Beatles a pouštěl je na celé údolí. To jsou opravdu nostalgické vzpomínky. (Poznámka redakce: Letní
dětský tábor v Takoníně stále funguje.)

3 OTÁZKY NA TĚLO
Jak si nejlépe odpočinete od práce?
Mám práci, která mě naplňuje. A dvě děti, což není vždy relax, protože jedno je v pubertě a druhé sedmileté. Snažíme se být venku, věnuji hodně pozornosti jejich vzdělání, přála bych si, aby měly
přirozený společenský rozhled. Chodíme na výstavy, hodně si užíváme Prahu, a když jsme venku, sportujeme. Ráda cvičím jógu, hodně čtu a sem tam si sednu s přáteli, dáme si vínko a úplně obyčejně pokecáme.

Jaký je váš recept na dobrou náladu?
I když mám špatnou náladu, směju se na lidi a oni na mě. Když jsem laskavá k lidem a k světu, svět mi to vrací. Dokonce se dá laskavě vynadat vlastnímu dítěti. Pokora a laskavost se staly mými alfou a omegou. Nemůžeme být pořád jenom šťastní nebo v euforii, o co usiluji, je kontinuální spokojenost.

Máte nějaké motto, kterým se řídíte?
Mám jich několik. První je: téměř se vším se dá něco udělat, existuje nějaké řešení. A moje osobní zkušenost: téměř ve všem, po čem v životě toužíme, ale neuděláme to, nám zabránil strach. Strach je z hlediska evoluce nesmírně důležitý, chrání nás, abychom přežili, ale také je mnohdy zbytečný. Někdo se chce naučit něco nového třeba ve 45 letech, ale dopředu si říká, že je na to starý nebo že už to nedokáže. Pak přijde do školy a zjistí, že je to fajn. Lidský věk se prodloužil, už neumíráme v 65 letech, ženy mají průměrný věk dožití 82 let, muži o trochu méně, ale nikde není napsáno, že svoji profesi či koníčky dvakrát třikrát za život nemůžeme úplně změnit.