Ondřej Synek: Vltavská voda je fakt studená

Loni jste oznámil konec úspěšné kariéry. Co nyní děláte?

Pracuji ve funkci vedoucího staršího trenéra veslování v Dukle Praha, řídím sekci veslování. Mám pod sebou všechny naše tre-néry a řešíme, co a jak budeme trénovat, kam pojedeme na soustředění, organizační zajištění, logistiku, nákup materiálu a podobně. A druhá část mého zaměstnání spočívá ve funkci sportovního ředitele Českého veslařského svazu. Je to podobná práce jako v Dukle a v podstatě se stejnými lidmi, ale ještě je k tomu navíc ženský tým Olympu.

Vy jste se na tuto pracovní pozici dlouhodobě připravoval?

V roce 2013 mě oslovilo vedení Dukly, zda bych o ni po konci kariéry neměl zájem. Kývl jsem, protože jsem chtěl u vody zůstat. Jednou z podmínek bylo mít vystudovanou vysokou školu, což jsem v roce 2018 splnil. Na podzim 2021 mě začal můj před-chůdce zaškolovat do administrativních postupů a od letošního ledna jsem oficiálně ve funkci.

Kolik lidí v Dukle vás musí poslouchat?

Asi 24 závodníků, pět trenérů a dva fyzioterapeuti.

Rýsuje se jméno, které za pár let budeme skloňovat stejně často jako to vaše?

V našem sportu to není tak, že když je někdo dobrý v juniorech, bude hned dobrý i v seniorech. Výkonnostní skok při přecho-du mezi dospělé je značný a trvá pět i deset let, než se mladí závodníci vypracují a dostanou mezi špičku. Máme dobré juniory, kteří vozí medaile z mistrovství světa, na párové čtyřce byli loni mistry světa do 23 let. Ale jestli se někam dostanou, je otázka. Veslování je totiž každodenní řehole spojená se spoustou odříkání a odpírání různých věcí životního komfortu. Ale třeba bu-deme někdy skloňovat jména Cincibuch, Podrazil, Šišma, Zima, Šantrůčková, Činková či Falmíková s Novotníkovou.

Je Vltava na jaře „teplá“?

Má tak sedm osm stupňů Celsia. Spadnul jsem do ní několikrát, takže vím, že je studená (smích). Veslaři po zimě začínají tré-novat už v březnu, někdy v únoru, pokud je nad nulou, nefouká a neprší. To má voda tak tři stupně.

To musí být „paráda“ se do takové ledárny otočit…

S posádkami většinou jezdí trenér na člunu, mokrého veslaře vyloví a odveze do tepla. Je to důležité, protože jde o zdraví. Když člověk vesluje v tréninkovém tempu s tepem 180 a spadne do studené vody, je to pro tělo ohromný šok. Všechno se vám stáhne a nemůžete dýchat. Musí se proto co nejrychleji vytáhnout z vody, pak už je to dobré.

Když už jsme u zdraví – jak jste přečkal covidové období?

Nechal jsem se očkovat, nejsem odpírač. Kvůli cestování za sportem a osobnímu životu. Mě se covid-19 nijak výrazně nedotkl, prázdná Jižní spojka byla super, dobře se mi jezdilo na trénink a pak i do práce (smích). Ale chápu, že pro spoustu lidí to bylo obtížné a bolestivé, což mě mrzí.

Ale i veslování určitě postihly restrikce během covidové pandemie…

Pro profesionální sport to bylo paradoxně o něco lepší, když se vysoké školy zavřely. Dneska chce být každý studovaný a ve sportu nevidí až takovou budoucnost. Na jednu stranu se tomu nedivím, na druhou nás to hrozně brzdí, protože repre-zentanti sedí ve školních lavicích místo toho, aby trénovali. Školy žádné úlevy neposkytují, takže covid-19 nám v tomto nahrál. Mladí měli studium online, což se s tréninkem lépe skloubilo.

Ale co třeba nábory a malé děti, které s veslováním teprve začínaly?

Pro ty byly bohužel loděnice uzavřené, ale jak to nyní pozorujeme, začíná to opět žít. V loděnicích je relativně plno.

Na konci vaší úspěšné kariéry vám lékaři diagnostikovali syndrom nejasného snížení sportovní výkonnosti. Co bylo jeho příčinou?

V podstatě šlo o syndrom vyhoření, známý třeba u manažerských pozic. Vyhoření je kombinace psychického a fyzického vy-čerpání. A u veslování je fyzické vyčerpání opravdu extrémní a s ním je právě spojená hlava. Už jsem neměl chuť závodit a ani mi to přes veškerou snahu nešlo. Hlava tělo zablokovala a vlastně ho nepustila dál, aby se mu neublížilo.

Zkoušel jste vlastní hlavu oblafnout třeba za pomoci psychologa?

Samozřejmě, protože se mi to stalo těsně před olympiádou v japonském Tokiu. Moc jsem toužil tam jet a rozloučit se s kariérou. V závodech jsem však nebyl schopný fungovat, všichni mi najednou začali ujíždět, nebyl jsem na to zvyklý. Krize se neustále prohlubovala. Doktor mi to popsal tak, že napřed jde o mírný pokles výkonnosti, ale pak najednou člověk spadne do propasti a už se z ní nemůže dostat. Ani když si dá rok volno, což v mém věku nepřicházelo v úvahu.

Podepsal byste větu, že vrcholový sport ničí zdraví?

Vrcholový sport je cesta k invaliditě (smích). Veslování je ještě relativně mírné, protože v něm nejsou žádné dopady a otřesy, neničí se klouby. Jen záda. Veslaři trpí na vyhřezlé plotýnky v bederní části. To se nevyhnulo ani mně, v podstatě jednu plo-týnku téměř nemám, jak už je zdeformovaná. Také mám prasklý obratel únavovou zlomeninou, ale nijak mne to nelimituje. Začal jsem speciálně kvůli tomu cvičit a je to relativně dobré. Teď na jaře jsem byl na operaci s tříselnou kýlou, následek dlou-holetého cvičení s činkami. A protože už se tolik nehýbu a svaly mi poněkud ochably, kýla se najednou projevila. Chodil jsem s ní snad půl roku.

Proč jste si vlastně před více než dvaceti lety vybral veslování?

Protože mi nešla atletika, judo ani fotbal (smích). A zpočátku ani veslování. První dva roky jsem se trápil, byl jsem na závodech pořád poslední. V loděnici v Brandýse nad Labem jsme ale každý den se super partou trávili společně celé odpoledne. Díky tomu jsem u toho vydržel. A pak jsem se začal zlepšovat.

Který ze sportovních úspěchů byl pro vás nejdůležitější?

Mistrovství světa na Novém Zélandu v roce 2010, kde jsem získal titul mistra světa ve skifu. Do té doby jsem měl medaile z mistrovství světa a olympiád, ale vždy za druhé či třetí místo. Tenkrát jsem přišel na to, jak udělat onen pověstný poslední krůček ke zlatu.

Prozradíte ho?

Bylo to hodně spojené s psychikou, protože natrénováno jsem měl vždy dobře. Klíč byl v uvědomění si, že finálový závod mu-sím odjet jako trénink. Tedy uvolněně, nepodlehnout tlaku okamžiku a být odvážný i ve finále, kdy máte jen jednu možnost a další je až za rok nebo v případě olympijských her za čtyři roky. Kdybych měl tyhle zkušenosti, vyhrál bych také předchozí olympiádu v roce 2008. Měl jsem super natrénováno, ale psychika byla horší.

Hodně vrcholových sportovců využívá psychology. Vy jste je – až na závěr kariéry – nikdy nepotřeboval. Jak jste to dokázal?

Měl jsem kvalitně natrénováno a věděl jsem, že jsem dobrý. Sport mne bavil a bavil jsem se jím. Neměl jsem závody spojené s tím, že když se nepovedou, bude to špatné, nevydělám si na trenéra. Ve veslování žádné velké odměny nelétají, finanční tlak tam v podstatě není.

Měl jste nějaké předzávodní rituály či talismany?

Rituály jsem neměl žádné. Od naší úspěšné gymnastky Věry Čáslavské jsem dostal sojčí pírko pro štěstí, to jsem si vždy vozil s sebou v krabici s brýlemi.

Původně jste vyučený zlatník. Proč jste si vybral tento obor?

Maminka měla zlatnictví a hodinářství, rodinný podnik v domě. A mě bavilo pracovat rukama, byl jsem šikovný, lepil jsem si modely letadýlek a autíček. Po vyučení jsem v 18 letech dělal nějaké opravy v krámě, řetízky, prstýnky, ale nic jsem nevyráběl. Tím to skončilo, pak převládl vrcholový sport. Šel jsem na vojnu, začal sportovat a už jsem se k tomu nedostal. Což mne na jednu stranu poněkud mrzí, protože zlatnictví je krásná práce.

Medaile ale nejsou z ryzího zlata…

Olympijské medaile jsou těžké, váží snad půl kilogramu a jsou pozlacené, základ je tuším ze stříbra. Kdyby byly celé ze zlata, tak by se organizátoři nedoplatili (smích). A medaile ze světových šampionátů, ty ani nevím, z čeho jsou. Ale u všech je hlavně důležitá symbolika a ne z čeho byly vyrobené.

Prodal byste v nouzi olympijskou medaili?

Už jsem o tom jednou uvažoval. Stavěli jsme v Brandýse nad Labem novou loděnici a chyběly nám peníze. Byl jsem rozhodnutý, že pokud potřebné finance neseženeme, dám medaili do dražby. Nakonec jsem to udělat nemusel.

V říjnu vám bude čtyřicet. Vnímáte to jako určitý životní předěl?

Ne, navíc narozeniny neslavím. Kolikrát se stalo, že jsem ani nevěděl, že je mám. Ale začínám si samozřejmě uvědomovat, že mám půlku života za sebou a že už nejsem nejmladší. Když mi bylo dvacet, šel jsem večer do hospody, ráno na trénink a byl jsem v pohodě. Teď už na sobě věk cítím (smích).

Ale kulatá čtyřicítka k větší oslavě přímo vybízí…

Asi něco připravím, ale žádné ohňostroje na Vltavě nečekejte (úsměv).

Vaše obě děti se narodily sedmnáctého. Věříte na numerologii?

Nevěřím, na podobné věci vůbec ne­jsem, věřím jen sám sobě. Ale zajímavé je, že můj bratr má dvojčata a ta se narodila také sedmnáctého… Nevím, jak se nám to takhle povedlo (smích).

Přes 20 let jste vrcholově sportoval. Odpíral jste si nějaké jídlo, které si nyní v bohaté míře dopřáváte?

Já si dopřávám úplně všechno! Veslování má jednu výhodu, že se spálí veškeré kalorie, mohl jsem jíst, co jsem chtěl. I pivo k večeři jsem si dal. Teď je to horší, protože jak jsem se přestal hýbat a na sport nemám vůbec náladu, přibral jsem za necelý rok asi 18 kilogramů. Budu s tím muset zase něco dělat, protože mne to přestává bavit.

Co vám chutná?

Nejvíce si pochutnám na masech, především na těch, co si doma neukuch­tím. Stejk si udělám na grilu v pohodě, v restauracích si proto dávám masové směsi, bramboráky, svíčkovou, guláš… A nešetřím se (úsměv).

Jaké máte plány do budoucna?

Chtěl bych se přesunout do hor. Mám chalupu v Krkonoších, kam jezdím téměř každý víkend. Víte, já mám raději samotu a hodně mne ubíjí cestování do Prahy i po metropoli. S mým obličejem jet v metru je někdy tragédie. Musím ještě pár let vydr-žet, než na mne lidé zapomenou.

To jsou tak dotěrní?

Poměrně často se nejen v metru chtějí lidé fotit či žádají o podpis. Nikdy jsem nikoho razantně neodmítl, spíše mi to připadá občas přes čáru. Třeba když sedím v restauraci, mám vidličku u pusy a přijde někdo, že se chce vyfotit.